Lepší přístup, snadnější manipulace, větší prostor – to je nový stavební archiv

Důvodem vestavby nového archivu do suterénu radnice byl dezolátní stav toho současného, který je v I. patře. „Nevyhovoval vybavením, ani dispozičním uspořádáním, nesplňoval požadavky na bezpečnost, přístup do něj byl značně omezený a pro veřejnost nebyl možný vůbec,“ konstatuje náměstek primátora Petr Vobořil, který věří, že vložená investice se vrátí v podobě kvalitního prostředí pro uložení dokumentů podrobně mapujících stavební historii města a v konečném důsledku i v podobě lepší služby pro občany.

 

Nový archiv v prostorách bývalé vinárny Boccaccio vznikl podle návrhu architekta Martina Rösslera, jenž navrhl do interiéru prvky, které svým výtvarným pojetím korespondují s historickým interiérem radnice, ale nezastírají dobu svého vzniku - stačí se podívat například na drobné detaily stropu v místnosti pro veřejnost: „Zde si majitelé nemovitostí budou moci vyžádat stavební dokumentaci a prostudovat si ji, případně si pořídit kopii,“ říká vedoucí odboru stavebního a životního prostředí Ivana Řimnáčová.  Právě k těmto účelům bude archiv pro veřejnost otevřený vždy ve středu odpoledne. 

 

Archivační místnost je vybavená moderními regály, jejichž segmenty pojíždí na kolejničkách a manipulace s nimi je tak jednoduchá, že všechny uložené dokumenty jsou snadno přístupné při maximálním využití prostoru. Původně se zamýšlelo, že se sem budou ukládat pouze papírové doklady stavebního úřadu, jehož běžná roční agenda zabere vždy jednu polovinu regálu. Vzhledem k účelnému uspořádání zde dostalo svůj prostor také oddělení dotací, které zatím dokumentaci k projektům s dotací skladovala ve zcela nevhodných vlhkých prostorách v radniční věži.

 

Všichni, kdo zde pro své dokumenty našli místo, si pochvalují nejen příjemnou a snadnou manipulaci, ale i dostupnost prostoru. Archiv navazuje na vnitřní schodiště v severozápadním nároží radnice. Přístup do něj je možný z výtahu v sousedství vstupu do kina Radnice, který nejen usnadňuje přesun archiválií, ale především zajišťuje  bezbariérovost archivu.

 

Se stavebními úpravami se začínalo v půlce září 2012. „Firma nejprve musela zakrýt všechny kamenné prvky uvnitř i vně budovy, např. kamenná schodiště i před vchodem do bývalé restaurace, aby v průběhu stavebních prací či navážení materiálu nedošlo k jejich poškození,“ vzpomíná náměstek Vobořil na rok, kdy se bouralo, stavěly se nové příčky, vznikaly nové povrchy stěn a podlah, upravovaly se rozvody elektrické energie, vody a kanalizace. Zaváděla se požární a zabezpečovací signalizace, vnitřní rozhlas, telefon a datová síť. „Pro archiv je asi nejdůležitější dobrá vzduchotechnika, která zajišťuje stabilní prostředí,“ uzavírá náměstek primátora Petr Vobořil. 

 

Co do suterénu umístil Karl Winter, autor radnice

 

V radnici byla tři pohostinská zařízení  - kavárna, vinárna a restaurace. Měla společného provozovatele, libereckého hoteliéra Josefa Maudera, a hlavní vstup z parteru v jihozápadní části budovy pod věží. Nahoru se šlo do kavárny, dolů do radničního sklípku, který se skládal z restaurace a vinárny. Obě měly společnou šatnu, toalety i provozní zázemí pro personál. 

 

Josef Mauder, nájemce pohostinství v radnici, se vyučil v drážďanském hotelu Tři havrani, pracoval v hotelech ve Švýcarsku, Itálii, Anglii, Francii, Německu a Rakousku. Když si pronajal pohostinství v jablonecké radnici, měl již za sebou dvacet let praxe v Liberci, kde vedl hotel Central, radniční sklípek a od r. 1919 hotel Schienhof.

 

Zázemí radničního pohostinství tvořily hlavní kuchyně s velkým plynovým sporákem a kotli na přípravu polévek, kuchyně na přípravu moučníků, lednice na maso, oddělené sklepy na pivo, víno či zeleninu, strojově vybavená umývárna a prádelna, sklady a hygienická zařízení. Bylo zde nejmodernější chladící zařízení. K transportu sudů sloužil samostatný výtah.

 

Důsledně se dbalo na vybavení pohostinství nejmodernějším a nejkvalitnějším technickým zařízením. Vzduch přiváděný do místností se v létě ochlazoval a v zimě předehříval, aby zde byla stálá teplota. Nasáváním přes filtr se předešlo vnikání prachu. 

 

Restaurace s výčepem byla ve stylu jednoduchých lidových pivnic. Vše pocházelo především od jablonecké firmy Heinrich Breuer. Obložení stěn, imitace trámů a sloupů z borovice zdobených polychromovými nápisy a ornamenty, pestrá výmalba stěn s žertovnými nápisy – to byly hlavní rysy restaurace. Na podlaze obložené gumovými deskami stály řady stolů s židlemi, kulaté masivní věšáky, lavice. Prostor pro 300 osob osvětlovalo několik druhů nástropních, nástěnných a stojacích svítidel. Výraznou součástí interiéru byla velká prosvětlená stěna zdobená malovanými motivy lyžařů a sáňkařů. K restauraci přiléhala menší spolková místnost pro 30 hostů s krbem k pořádání klubových večerů, oslav nebo svateb. 

 

Vinárna působila velkoměstským dojmem. Winter při jejím zařizování použil pestrou paletu barev i materiálů, soustředil se na detaily. Originální byla nástropní, nástěnná, podlahová a stolní svítidla z kovu a skla, jež vytvářela jedinečnou atmosféru. Štukový strop, stěny potažené sametem, obklady z dubu, kavkazského ořechu a kanadské břízy s intarzovanými částmi, parketová podlaha dodávaly vinárně punc luxusu. Prostor s malými kulatými stolky a otevřenými boxy při stěnách uzavíral efektně osvětlený taneční parket obložený zrcadly a zdobený malbou na textilu. K němu přiléhaly dvě lóže ohraničené sloupy s výraznou geometrickou intarzií. Před zrcadlovou stěnou byl uprostřed květin vodotrysk se dvěma chrliči zasazenými do mramoru. Mobiliář vinárny byl dílem místních firem Karl Tornow a Josef A. Richter and Co.

 

Z elegantní vinárny s dřevěným parketem se ve druhé polovině 20. století stal oblíbený noční bar, kde jednu řadu otevřených boxů nahradil dlouhý barový pult, zmizela fontána i zrcadla obklopující parket, jenž se z dřevěného změnil na tehdy módní, skleněný a podsvětlený. V 90 letech se ještě objevil pokus zrekonstruovat jej na luxusní noční podnik v duchu anglického klubu, projekt však odumřel na nedostatek financí.